středa 9. listopadu 2016

#copravectu Život je jinde

Život je jinde. A rozhodně né tady na blogu. Článek stejného názvu, který mne motivoval, napsala dokonale JanaŽivot je jinde je Kunderův román. Také použil tenhle výrok. A tenhle článek bude o něm. O jeho knihách. A o knihách o něm. O tomhle hesle, tak aktuálním. O tom, že reálný život je jinde než naše instastories. O tom, že jsem možná už jinde. Možná jsem dospěla (ha! tohle říkám už skoro deset let). Nehoním followery a nehoním se nikam. Nevečeřím denně avokádo a nechodím každý den do jiné kavárny, nemám pravidelně každý týden new in, protože se rozmýšlím, zda objednat knížky z anglického antikvariátu, podpořit nějaký český projekt s oblečením, šetřit si na křeslo, nebo jako vždycky investovat do cestování, což se vždycky maximálně vyplatilo. Miluji svůj obyčejný život. A jestli mi při tom někdo sleduje? Je to fajn. Bude to fajn pokud budu mít co říct, co předat. I to, že život je jinde, třeba na podzimních procházkách, veselých vzpomínkách na léto, nebo společných snech o Vánocích je myslím fajn si uvědomit. Že život je jinde než v knihách, se mě pokoušela roky přesvědčit maminka. Já totiž vůbec nechtěla chodit ven, chtěla jsem chodit jen do knihovny (to naštěstí bylo jen pět minut daleko) a číst si. A jak už to bývá, maminky mají vždycky pravdu, ale knihy jsou i dnes krásným útěkem, výletem do fantazie, mají co říci a já mám potřebu se k nim také vyjadřovat, takže jdeme na to :-)

Milan Kundera: Kniha smíchu a zapomnění
Zjistila jsem, že Kunderovi vyšel překlad další knihy. Zjistila jsem to poté co jsem dočetla Knihu smíchu a zapomnění v angličtině. Vydání z roku 1980. Kdy vyšlo prvně česky nevím. Možná o takových deset let později? Respektive Kundera ji česky psal. Už tehdy ve Francii. Závěrem je v knize rozhovor s ním, kdy Philip Roth popisuje i to, že mluvil nejvíce česky a francouzsky jen sporadicky. Nevím proč, ale bylo mi z toho smutno. Nakonec z celé té knihy. Přestože povídky spojuje téma smíchu, směsných až trapných situací a jako protipól téma sexu, touhy a vztahů založených především na sexu (ve smyslu i určité protislužby, například kdy Tamina navazuje intimní vztah s mladým studentem s vidinou toho, že by pro ni mohl přivézt z Prahy milostné dopisy od milovaného zesnulého manžela). Téma zapomnění/zapomínání není tak znatelné, i když v celkovém vyznění je vlastně nejcitlivější - v první povídce chce hlavní hrdina zapomenout na ošklivou ženu, kterou před lety miloval, ona zase tvrdí, že si nevzpomíná, že by od něho měla nějaké dopisy. Tchyně Taminy se také nejdříve nemůže rozvzpomenout na dokumenty, které pár nechal v Praze před útěkem za hranice (obě povídky se jmenují Lost Letters), Taminu děsí, že si nemůže vzpomenout na detaily ze života se svým mužem a později už ani na kontury jeho tváře. A pak samozřejmě snaha tehdejšího režimu nechat upadnout v zapomnění spoustu nepohodlných osob, univerzitních profesorů, historiků, spisovatelů. 

Povídek je celkem sedm, stejně jako v cyklu Směšných lásek. V té první smíchu zdaleka tolik nebylo, spíše vzpomínání a zapomínání, druhá s názvem Matka byla jednou z nejodvážnějších, narážející mimo jiné na generační a genderové stereotypy. Bavila jsem se u ní a tak nějak tuším, že obálka odkazuje právě na ni. Snad jen Kundera (a Murakami a Almodovar) rozumí tolik ženské duši - v této povídce se mluví o tom, jaké břímě to je, být ve vztahu vždy ten lepší. Smutno mi z toho bylo, ale jsem neskutečně šťastná, že tohle vydání vlastním. A ano, už jsem si objednala jeho další knihu, Život je jinde.

Zmínila jsem povídku Matka z předchozí knihy. Tady to bylo o mateřské lásce v trochu jiném pojetí. Celkově mi tato kniha připadala trochu jiná než to, co jsem dosud od autora četla, možná to bylo i dobou kdy se děj odehrával. I když některé prvky byly stejné. Předpověď smrti a odbočky - střídání se s Xaverem a kapitola Čtyřicátníka, náhodou brilantně vložená, která to na konci pěkně rozlouskla. Hlavní postava básníka mi ovšem byla na míle vzdálená, i přes veškeré mé introvertní založení jsem si k němu nemohla najít cestu, najít ani špetku pochopení jeho charakteru, Ta ideologická poblouzněnost byla děsivá, až děsivě reálná. Líbily se mi úryvky z poezie, celkové kulturní zasazení, ať už knihy o umění, které mu malíř půjčuje, nebo zmínky o spisovatelích, jejichž vztahy k matkám, sestrám či pečovatelkám byly také obdobně patologické jako u našeho hlavního hrdiny. A jak tragické mnohdy byly jejich osudy. Přestože jsem knihu měla přečtenou během pár dní a má schopnost imaginace dokonale fungovala ve spojení s Kunderovým popisem, tak mne nijak více nezasáhla..

Četla jsem ji týden. Necelý. Byla jsem okouzlena. Začínala jsem ji ve velmi dobrém rozmaru, skoro až žoviální náladě. Sedm částí příběhu. Příběhu dvou lidí. Krásně to plyne. Otázky filozofické, teologické a etické na pozadí lásky dvou lidí a mnoha dalších ne-lásek. Odbočka ve třetí části. Ústředním párem se stává jiná dvojice. Příjemná odbočka narážející opět na duality a protiklady vinoucí se celou knihou - duše a tělo, pozitivní a negativní, lehkost a tíže. Narážející ještě na něco. Vztah dvou lidí z odlišných prostředí, odlišných zemí. Jednou z nich je Československo. Československo po roce 68. Může to pochopit západní svět? Nepochopení. Nepochopení druhého. Část čtvrtá začala být snová. Snová, až surrealistická. Sny. Jsou tady rozebírány, což jsem v předchozích knihách tolik nezaznamenala a potěšilo mne to. Nejdříve se mluví o tom, že jsou to sny. U některých částí je pak na čtenáři, aby pochopil, zda jsou to sny. A já byla zasněná, zasněná natolik melancholicky, že se nechci bavit o ději této knihy (některé prvky zmiňuji skromně u Nesmrtelnosti), nechala jsem ji na sebe působit a smutně ji doznít.

Nesmrtelnost jsem pořídila v angličtině, s vidinou toho, že je završením pomyslné trilogie (Kniha smíchu a zapomnění jako díl první a Nesnesitelná lehkost bytí jako díl prostřední). Možná se v anglosaských zemích opravdu mluví o této knize jako o vyústění určité myšlenky. S Knihou smíchu a zapomnění jsem podobnost nenašla, tu bych mnohem více přirovnala ke Směšným láskám, vnímám ji jako knihu povídek, i když o pomyslné niti jsem zde již mluvila a prvky shodné pro mnoho Kunderových děl zmíním snad dále. Nesmrtelnost je konzistentnější, tématicky jednotná a v závěru je vidět její dokonalá propracovanost. Ale je nutné, se k tomu závěru propracovat - je poměrně dlouhá a já ji i déle četla, snad to ani tolik nebylo tou angličtinou, ale musela jsem mezitím číst i pro praxi důležitější knihy. Začetla jsem se rychle, auktoriální vypravěč mile nastínil děj a hlavní postavu. Ve druhé kapitole ovšem odbočka, na scéně motiv dopisů, Goethe a jeho obdivovatelka (že by tedy určitá podobnost s Knihou smíchu a zapomnění?). A já v tu chvíli měla chuť taky odbočit a číst Utrpení mladého Werthera. Na odbočky v jeho románech už jsem si ale mohla zvyknout, v předposlední kapitole (je jich opět magických sedm) přišla další a až na jejím konci se ukázala spojitost s celým dílem. Trochu mi vadilo jak původní hlavní hrdinka ustoupila pomyslně do pozadí a na scéně se vystřídaly postupně jiné dvě postavy, ale ve finále to vše dokonale pasovalo.

Nesnesitelnou lehkostí bytí ji ovšem spojuje mnohé, banálně bych to mohla nazvat jako milostný trojúhelník, ale pod povrchem je toho více, nejde jen o témata lásky k mladšímu muži, či vztahu dvou žen k jednomu muži. Je to motiv zrcadel, fascinace jimi, která je společná Sabině i Agnes, hrdince této knihy. Ovšem se Sabinou ji kromě této fascinace a určitého nepochopení nespojuje snad už nic, dost možná spíše s Terezou, oběma jim je společná jakási nechuť k nahotě, negativní vnímání vlastního těla v určitých situacích a stud. Společný je i motiv lázní, zde možná spíše wellness clubu, na první straně a pak i v závěrečné kapitolce. Není překvapením, že předpověď smrti některé z postav je zde zmíněna s předstihem, mimoděk (více k tomuto tématu  ve Světě románů Milana Kundery), obdobně použil i téma cestování, autonehody.

Po přečtení několika Kunderových knih jsem v nich sama začala rozpoznávat určité podobné rysy a hrozně mne zajímalo, jak jeho dílo vnímá někdo jiný, byla jsem tedy nadšená když jsem narazila na tento poměrně aktuální titul, kde má každá kniha svou kapitolu. Úvodní dvě kapitoly jsou poměrně teoretické a já bohužel nejsem studentka literatury, bohemistiky a nemám takový přehled o romanopiscích posledních tří století. Ze zmiňovaných jsem četla jen Zolu (a zrovna Zolův naturalismus Kundera rád nemá), další jména jsem znala jen z doslechu (naopak má rád Manna, takže možná se vrhnu na Smrt v Benátkách). Je zde celkem přehledné řazení a datace děl, příznačně nazývaných Opusy, z důvodu Kunderovy snahy o dokonalost, alespoň tak to na mne působí, na základě toho, že svá raná díla zavrhuje, včetně divadelních her a dále nedovoluje jejich vydávání. Osobně je mi tahle myšlenka blízká a jako autor má na takovouhle cenzuru plné právo. Stejným způsobem se staví i k filmovému zpracování svých děl, nejmarkantněji tedy k americkému podání Nesnesitelné lehkosti bytí (poté již nedal souhlas aby jeho jakékoliv dílo bylo natočeno). Já tento dlouhý film s poměrně hvězdným obsazením viděla a jak jistě všichni víme, tak film nikdy nemůže obsáhnout celou knihu, všechny její linky a vrstvy (co takové Jméno růže?), ale rozhodně jsem nebyla pohoršena. Byla jsem uchvácena mladou Juliette Binoche v roli Terezy a zejména jejich společnými scénami s představitelkou Sabiny. Mimochodem Sabinin byt byl D O K O N A L Ý ! A inspirující. Zfilmován byl také Žert a povídky Já, truchlivý Bůh a Nikdo se nebude smát z cyklu Směšných lásek. Zhlédla jsem druhou zmiňovanou a bohužel jsem tolik nadšená nebyla, přestože knižní předlohu mám ráda.

I autor si všímá určitých podobností Kunderových děl, ať už je to pověstných sedm kapitol či povídek; motiv protikladů jako tíže a lehkosti; číslování kapitol a střídání těžších a odlehčujících témat, odboček v předposlední kapitole, kdy zpravidla přichází na scénu úplně nová postava (Franz v Nesnesitelné lehkosti bytí tedy nebyl nový, ale jeho příběh a jeho konec byl určitou vsuvkou, odbočkou) - "Čtyřicátník" v Život je jinde a Rubens v Nesmrtelnosti; zmínka o smrti postav s předstihem než k ní dojde (opět ve všech dnes zmiňovaných knihách); ale napadá mne i motiv lázní - v Nesmrtelnosti, Nesnesitelné lehkosti bytí, v povídce Doktor Havel po dvaceti letech, vlastně asi i v knize Život je jinde a pak také ve Valčíku na rozloučenou, který si také (snad brzy!) plánuji přečíst.

A co jste naposledy četli vy?
♥♥♥

středa 2. listopadu 2016

H&MxKENZO

Představme si na chvilku, že bych svoji capsule wardrobe chtěla obohatit o nějaký výrazný kousek. Nějakou designerskou až sběratelskou věc. Takový ten strop pyramidy, kterých nemusíte mít několik, investujete do nich víc, ale pořizujete je jen jednou za čas. Zároveň bych při svém založení chtěla, aby tento doplněk šel dobře kombinovat a celkově ladil mému stylu, určitě bych nechtěla dávat peníze za něco, na co se budu jen chodit dívat do skříně, až by to po čase skončilo na dně skříně. Výrazné, ale opravdu výrazné kousky jsou k vidění v nejnovější spolupráci H&M x KENZO. Z návrhářských limitek háemka zatím nemám nic, loňská spolupráce s Balmain mne nic výrazněji nezaujalo, letošní Kenzo se mi i přes veškerou divokost líbí mnohem víc, cenově mi nepřijde úplně mimo, takže jsem si vytipovala několik kousků, které mne na internetu zaujaly.
Rukavice byly úplně to první, co se mi z kolekce líbilo, jsou dlouhé, elegantní a věřím, že by zahřály, stejně jako pánská bílá mikina. Taška se mi líbí jak velká kožená, krásně minimalistická, tak i psaníčko. Z šátků se mi nejvíc líbí ten v kombinaci s růžovou, ale všechny mi připadají jako výrazný praktický doplněk. Nejvíce ovšem uvažuji o halenkách - o hedvábné modré a pak o crop variantě, která má úžasný až folklórní design a na to já - v decentním malém množství - celkem slyším.

♥♥♥

pátek 10. června 2016

Fashion blog loading

Když Vám někdo řekne, že ve skutečnosti působíte o dost jinak než tady na blogu/instagramu, asi by stálo za to (pokud Vám na tom člověku/jeho názoru záleží) se nad tím zamyslet. Jasně, ti otrlejší z vás by se určitě zeptali, která ta varianta je lepší, dokázali by asertivně zastávat svůj názor a vše by se tím vyřešilo. Zatímco já budu nad odpovědí přemýšlet (doufám, že správnou odpovědí není schizofrenie), ujišťovat se o tom, že nikdo není dokonalý a je to vlastně hrozně kůl. A taky se budu tvářit, že je mi to hrozně jedno. Což někdy je. Ale většinou ne. Většinou mi záleží na tom, co si myslí mé okolí. Záleží mi na jeho názoru. Stejně tak, až pečlivě, mi záleží na tom držet si odstup a nenechat s sebou manipulovat. (odpovědí není paranoia). To ale jen tak na úvod, vás totiž určitě zajímá, co jsem si to po delší odmlce tady připravila, co že to plánuju nosit. A mě (říkám to tedy dost opatrně) samozřejmě zajímá váš názor (konstruktivní kritiku snesu, ale chválit taky, ju?).
Fashion blog loading
Koukala jsem se nedávno na stránky zary po několika konkrétních věcech - kvalitní bavlněný/lněný top/šaty se spadlými rameny, případně košilové šaty a pak jednoduché slip topy/šaty v černé. bohužel do češtiny přeloženo jako prádlové šaty, což úplně nevím jestli si chci koupit :D Šaty nevím, černý top nebo body tam ale vybrané mám. Na asosu zase jdu po kanýrech, volánech a těhle ozdobách na jinak úplně minimal kouscích v bílémodré a růžové, podobný střih mají i v M&S. Bílé šaty mám na léto dvoje, ale stejný počet bych klidně ještě přihodila. Pokud na šatech jedou letos kanýry, tak na botách jsou to rozhodně třásně. Já bych ráda úplně jednoduché nude páskové sandálky a pak klidně jedny vázací a další na podzim v pánském stylu, nejlépe metalické. Vystavené jsou ted baker, ale líbí se mi i model od pikolinos, navíc s jejich botkama mám super zkušenosti. Na kraťasy mi moc neužije, mám troje, ale nějaké vintage levi's bych ještě unosila. Teď zpátky k šatům - co si myslíte o těchhle crochet lace Self Portrait Azaelea, případně jaká barva se vám líbí? Mně se líbí moc, nejvíce ve žluté a červené, ale 1) jsou celkem drahé 2) tenhle trend bohužel dost značek převzalo, takže jejich padělků/napodobenin je tolik, že mi to až trochu odrazuje. A šaty naposledy - vlevo dole Moschino mají taky cutwork design, na pohled se mi až tolik nelíbí, ale jejich pouzdrovou variantu jsem zkoušela a byly super, akorát tou barvou si nejsem jistá. Dále troje šaty z cosu, které nejsou oversized, na to já moc neslyším, spíše na pastelové barvy a kvalitní materiály, což v kolekci cos je taky (třeba tady). Ještě tady mám kabelku, i když můj wishlist kabelek by vydal na samostatný post, ale mám-li to shrnout stručně: menší, kvalitní kůže, světlá barva (a popruh nesmí trhat vlasy #firstworldproblems). Výjimečně jsem zařadila i dva beauty produkty, a sice limitku Orgasm tvářenky a MAC rtěnku, nejlépe odstín Cosmo nebo Velvet Teddy.

Ještě k názvu - já bych totiž fakt ráda měla fashion blog,věřím, že bych i měla co na sebe, ale je mi hrozně trapný někoho otravovat, aby mi fotil outfity. We will see.

♥♥♥

středa 18. května 2016

#copravectu Přečteno v březnu

/pozor, může obsahovat spoilery, resp. události, které se staly v prvním díle, doporučuji nejdříve ten/ Kniha volně navazuje na první díl - Frankie dospěl, doplavil se do Ameriky, země snů, ale pořád zde naráží na překážky a kuriózní situace, několikrát se stěhuje, mění zaměstnání a kniha hodně mění tempo vyprávění, občas popisuje večer jednou kapitolou a jindy zase zničehonic přeskočí pár let. Hlavně první polovina byla zajímavá, akční a přitom svižná, přes několik zaměstnání je najednou povolán do armády, slouží poblíž Mnichova, následně se vrací do Ameriky a prožívá první vztahy, respektive v těchto otázkách spíše selhává, jeho postava vyznívá trochu komicky, se slabou vůlí a zálibou v hospodách (je tohle opravdu ta irská nátura? Jeho otec byl alkoholik a zničil tím celou rodinu, což si Frank velmi dobře pamatuje, ale přesto je trochu jako on, navíc trochu impulzivní bouřlivák) Silnou vůli nakonec prokáže při svých studiích na univerzitě (nevychodil sice střední školu), studuje, čte kdy se dá, po nocích pracuje v docích, mrazírnách nebo kancelářích a navíc se zde seznamuje se svou osudovou (?) láskou. Frank se poté stane učitelem, a popisování vyučovacích hodin mne tedy značně nebavilo, vleklo se mi asi jako jeho první hodiny učitele. Ke konci knížky se děj velmi zrychluje, obsáhne i smrt obou rodičů a zvolna končí. První polovina knihy byla slušná, měla spád, pak ale začala klopýtat a zbytek kvalit prvního díla prostě nedosahoval. I tak jsem byla ráda, že jsem ji přelouskala, a to asi během týdne.
S touhle knížkou to bylo jako s lidmi, které potkáte v nesprávnou dobu. V létě jsem si ji zarezervovala v knihovně, v září se podle pravidel whole30 stravovala a až v březnu jsem se k ní konečně dostala. Jenže! Měla jsem před státnicí a prakticky na ni neměla čas, respektive po prolistování mne spíše iritovala, především snahou vysvětlit metabolické procesy v organismu prakticky, což vyžadovalo přílišnou dávku fantazie. Proto jsem pak po téhle knížce už ani nesáhla a radši se učila, až když jsem ji (už i přes pokuty) musela vrátit, tak mi to bylo trochu líto, prolistovala jsem ji a z určitých kapitol si nafotila zajímavosti, ke kterým jsem se ale zatím nestihla vrátit, takže je celkem brzy dělat nějaké definitivní závěry, jen vím, že moje bible tohle rozhodně nebude.
Christopher McDougall: Born to run - Zrozeni k běhu
Na tuhle bibli ultraběžců jsem si dělala zálusk už delší dobu, až mi s ní mamina překvapila jako předčasnou odměnou před zkouškou. /a pak ji dočetla dřív než já/ Nevěděla jsem přesně co čekat, respektive jsem čekala, že to bude o mýtickém kmeni běžců kdesi v Jižní Americe, který běhá bos. /oukej, velmi stručně/ Vlastně po celou dobu, co jsem knihu četla jsem přemýšlela o čem to je. Autor, přispěvatel časopisů, totiž píše stylem, kterým bych zřejmě psala i já /ano, fandím si/ - neustále odbíhá od tématu. A tak se dozvídáme opravdu o kmeni Tarahumarů, běžců ukrytých před civilizací, o svém setkání s nimi, zprostředkovaném další skoro až mýtickou postavou, opředenou spoustou pověr - Bílým koněm (uznejte - caballo blanco zní líp, ta španělština tam mi hrozně bavila!). Postav zde ale vystupuje podstatně více, respektive se objevují pořád nový a nový běžci, výrobci obuvi, antropologové a další nadšenci, s jejichž příběhy nás chce seznámit, což je místy fajn a čtivé, ale když den před tím nejdůležitějším závodem v hlavní dějové lince si prostě nechci číst dvě kapitoly o výrobcích obuvi. Tleskám tomu, že zmiňuje Zátopka a chia semínka ještě předtím než se staly superpotravinou. Rozhodně to bylo čtivé i poučné a opět se u mne (spolu s dobrým počasím) probudila chuť vyběhnout.
Omlouvám se, že jsem si s článkem dala tolik načas, ale poslední dobou se mi nedaří/nechce? dotahovat věci do konce. Já totiž kdybych psala knihu, tak vím, že bych ji do nekonečna přepisovala a doplňovala.
A co jste v březnu přečetli vy? :-)

♥♥♥

#copravectu Přečteno v dubnu: kdo neznáte Buñuela a historky z natáčení

Následující knížky jsem měla přečtené hned, ovšem napsat o nich chvilku trvalo. Nejsem v takové euforii, že by mi psaní šlo snadno, ale ani v depresi, kdy by si mne našla má múza - což se ovšem může změnit, v květnu čtu koktejl pohádky se zpovědí psychopatů.

Joseph Kessel: Kráska dne
Uznávám, že pokud člověk není tak trochu do kinematografie, a taky tak trochu do Španělska (nejlépe v kombinaci), tak Buñuela znát nemusí. Já španělštinu na gymplu měla ráda, a klidně bych ji měla ráda dál, kdybych z ní tolik nezapomněla, takže mi zbyla aspoň ta španělská kinematografie. Ještě na gymplu jsme si španělské filmy pouštěli, takže přišla i řada na Buñuelova Andaluského psa. Jeho dosti pozdější dílo, Krásku dne jsem viděla až mnohem později v televizi, a ano, tohle by asi do školy nebylo, ovšem já byla nadšená - režisérsky španělské a impresionistické s nadpozemsky krásnou Catherine Deneuve s šarmem Francouzky a perfektním červeným kabátkem v úvodní scéně, v těch dalších už toho měla podstatně méně. Dlouho jsem ale nevěděla, že se jedná o dílo podle knižní předlohy, respektive novely, která vznikla o mnoho let dříve, ve 20.letech, z pera tehdy osmadvacetiletého autora. Sám ji označuje jako svou nejoblíbenější, já musím uznat, že se četla velmi příjemně a svižně, bylo zajímavé sledovat vnitřní rozpory hrdinky, takže i pasáže bez konverzací, bez dějových posunů a zvratů, scény kdy Séverine bojuje sama se sebou byly opravdu záživné. Buñuel tohle všechno zanechal a převedl do snových sekvencí a výraznějších barev. Ráda vyhledávám srovnávání filmů a knih, a přestože je tenhle můj oblíbený, tak nadšená jsem byla i z křehkého knižního příběhu manželství tak dokonalého, že to prostě nešlo unést.

Marie Doležalová: Kafe a cigárko
Blog kafe a cigárko jsem četla. Nejdříve občas, pak co nejvíce naráz a zanedlouho pravidelně. Taky jsem pro něj hlasovala v Magnesia Litera, Marušce fandila i na parketě, těšila se na knížku a i když jsem ji nenašla pod stromečkem tak jsem věděla, že si ke mně časem najde cestu (mami, to ty jsi to doporučila bráchovi, viď?). No a pak jsem se začetla, pěkně popořádku a pak i na přeskáčku (jé, tady jsou fotky! jé, tady je komiks!), a nebralo to konce. Smála jsem se a notovala si, a souhlasně kývala hlavou, a předpokládala a vždycky byla překvapená. A u kapitoly Já nic, já introvert... jsem si z toho kývání málem zablokovala krk, jak moc to na mě sedělo. Pak taky kapitola Jak jsem poprvé a naposledy podlehla reklamě, tady jsem měla zkušenost až podobně nápadnou, tohle byly dvě kapitoly jak vystřižený z mýho scénáře (aspoň že ty trapasy máme každá svoje vlastní), ale nadšená jsem byla úplně ze všech, jen pár jsem příspěvků jsem znala z blogu, takže jsem hltala další a další nadpisy, články a ilustrace - ne kofein nebo nikotin, ale dobrá kniha je moje závislost!

A co jste naposledy četli vy?
♥♥♥